Čtyři stěny okno a dveře
24. ledna 2012 v 21:04
|
Povídky
Před spaním už neměla sílu ani brečet. Jen ho neustále měla před sebou.
Pohltila ji černočerná tma. Procházela uličkami,které ozařovali jen pouliční lampy. V ruce svírala telefon. A čekala až zavolá. Slzy měla na krajíčku. Nemohla myslet na nic jiného, jen na něj. Na to jak moc spolu byli šťastní. Na to jak moc se měli rádi. Nezbývalo jí nic jiného jen čekat a doufat. Čekat až zavolá a doufat v dobré zprávy a lepší budoucnost.
Najednou se jí v ruce mobil rozdrnčel. Dívka s chlapcem chvíli mluvila. A ke konci rozhovoru jen stěží zadržovala slzy. To on byl ten kdo jí vždycky pomáhal a když potřebovala tak ji podržel. A kdo jí pomůže teď? Domů se bála jít. Věděla že jí ho to tam bude všude připomínat.
Když hovor skončil dívka se rozbrečela. Už neměla sílu slzy zadržovat. Bylo jí úplně jedno že ji vidí brečet ostatní. Chtěla za ním. Chtěla mu pomoct. Ale nemohla.
Měla pravdu,když si myslela že doma to bude ještě horší. Několikrát se ho chtěla zeptat jestli nemá žízeň, několikrát se chtěla otočit a vidět ho tam kde obyčejně sedává. Dívku zavalil další příval pláče. Byla zvyklá,že vždycky ležel vedle něj. Byla zvykla na jeho hlas, pohyb, poznámky, vtípky, připomínky. Každý večer vedle něj usínala a dnes? Dnes musí usínat sama. Bez toho koho tak moc miluje.
Před spaním už neměla sílu ani brečet. Jen ho neustále měla před sebou. Neustále viděla jak leží v pokoji se čtřmi stěnami, jedním oknem a dveřmi na nemocničním lůžku. Pokoj obýval ještě s dvoumi chlapci,kteří byli stejně staří a tak bezmocní jako on.
Každý den ho navštěvovala,čím dýl v nemocnici byl tím těžší bylo pro dívku loučení. Ale nepřestala doufat!!! Pořád ho milovala !!!
Nezbývalo jí nic jiného jen čekat a doufat.
Další články
- U jabloně 20. ledna 2012 v 8:52
- Noční zahrada 19. ledna 2012 v 18:24